Stav - dokončeno autor: Jana Vytopilová
Čarodějka
Strom, život, poklidnost.
Strom, život, poklidnost.
Neustále si to opakuju jako zaklínadlo,
které mě může zachránit.
Ale jen pokud ho budu říkat s dostatečnou vírou.
Jistě. Nic není mocnější než víra.
Strom, život, poklidnost.
Snažím se zapomenout na lidskou krutost.
Utíkám lesem dál a dál a snažím se neohlížet.
Moji pronásledovatelé nedělají chyby,
ani já se jich nesmím dopouštět.
Bylo by to to poslední,
co bych udělala.
Strom, život, poklidnost.
Proč je všude taková tma?
Ve světle by to bylo mnohem jednodušší.
Myslím na to místo, které je někde v tomhle lese ukryté.
Zvláštní jas proniká klembou uklidňujících zelených listů.
A já jsem tam v bezpečí.
Oni tam nemohou.
Strom, život, pokidnost.
Nejde to! Cesta se nechce otevřít!
Už je slyším za sebou.
Mávají zapálenými pochodněmi a pokřikují:
"Čardějnice!"
Přeju si, aby to přestalo.
Přeju si, aby se brána otevřela.
Strom, život, poklidnost.
Tato slova to místo vystihují.
Strom, který tam stojí už od počátku světa.
Život, který je všude kolem,
koluje kořeny, kmenem, větvemi...
Poklidnost, protože na to místo nemůže proniknout nic špatného.
Jsem tedy špatná?
Prosím!
Strom, život, poklidnost.
Strom, život, poklidnost.
Strom, život, poklidnost!
Opakuji stále zuřivěji. Stále zoufaleji.
"Proč magie, kvůli které tě pronásledují,
nefunguje, když ji potřebuješ?
Je to všechno její chyba!"
Našeptává mi moje mysl.
Jsem v pokušení toho nechat.
Prostě přestat hledat klíč ke dveřím,
které možná ani neexistují.
Jen se otočit a bránit se.
Ne, nikdo by to nepřežil.
"Instinkt. Spoléhej jen na instinkt."
Znovu ten hlas.
Patří opravdu k mé mysli?
Netuším, ale to teď není důležité.
Kousek za mnou zapraskala větev.
Chci žít. Jaká je ta správná cesta?
Vybavuje se mi to místo v celé své klidné kráse.
Opravdu jsem schopná se ho vzdát?
Jsem schopná žít v temnotě s tímhle obrazem v hlavě?
Dokázala bych chladnokrevně zavraždit lidi za sebou?
Muže, kteří jen chrání své domovy,
sice špatným způsobem, ale přece.
Cítila jsem smrt, jak se ke mně přibližuje.
Blíž a blíž. Zemřu tady.
Tak naposledy.
Strom, život, poklidnost.
A vběhla jsem do světla.
Brána se otevřela.
Slyším nějaký hlas, jak v mé hlavě kleje,
ale pomalu se vytrácí,
stejně jako všecna bolest a bezútěšnost lidského světa.
Všude kolem mě je světlo.
Padnu na měkou zem a usínám.
Tady na mě nikdo nemůže.
Strom, život, poklidnost.
Šeptá každý strom.
Šeptá celé tohle místo.
I já jsem se stala stromem,
Budu tu stát navždy s ostatními stromy,
s ostatními lidmi, kteří sem také přišli hledat záchranu.
Věčně a šťastně.
Dokud znovu nepřijde někdo, kdo bude potřebovat naši pomoc.
Strom, život poklidnost.
Žiju na tom nejkrásnějším místě na světě.
Na místě, kde můžete zapustit kořeny (doslova)
a nic vám neublíží.
Kde vás nikdo neopouští.
Všichni jsme propojení,
kořeny v půdě se kroutí a proplétají...
Navěky.
Strom, život, poklidnost.