Stav - nedokončená autor: Jana Vytopilová
Povídka Smrt
Smrt.
Co o ní vlastně víme? Ovlivňuje celý náš život. Je všude kolem nás. Všude. Většina lidí to nevidí. Nebo nechce vidět. Ignorujeme to, uklidíme tuto skutečnost úplně dozadu, do nejmíň používané skříně na půdě naší mysli, našeho vědomí...
Ale i když je skříň pečlivě zamčená a klíč se válí někde v prachu, pořád je tam i se svým temným tajemstvím. A pak se něco stane, zemře někdo, na kom nám záleží a dveře skříně se pootevřou a na nás dýchne ta hrůza. Hrůza z toho, že každý jednou zemře. I my. A je jedno na kolik západů tu nenáviděnou skříň zamkneme, její dveře se povážlivě pootevřou a my se je snažíme rychle přibouchnout. Buď se nám to podaří nebo se zblázníme. Nikdo nedokáže žít s tím, že jednou jeho myšlení prostě přestane existovat. Vymýšlíme si bohy, Edenové zahrady... A doufáme. Doufáme, že se z toho vykroutíme. Nás to přece potkat nemůže. Jenže smrt tu je a nikdo jí neuteče.
Já to musím vědět. Jsem totiž vidoucí. Vy nevíte co to je? Pak máte štěstí. Taky bych to nejradši nevěděla. Bůh ví proč, jsem se narodila se schopností vidět a ovlivnit smrt plus ještě další praktické věci. Celé je to o energii, o síle. Když kolem vás projde člověk, zaznamenáte jeho výšku, postavu, barvu vlasů... Prostě to, jak se projevuje fyzicky. Já uvidím i jiné věci, když se soustředím. Třeba duši. To je takové světélko v hrudníku. Kapka tekutiny, která má v sobě pár barev. Podle nich poznáte pravou povahu člověka. Potom je tu mihotání barev kolem toho člověka. To jsou pocity. Vlní se kolem vás jako ve vánku, který necítíte. Myšlenky neslyším tak, jak se to většinou popisuje v literatuře. Lidská mysl je mnohem složitější. Na myšlenky jsou navázané pocity, vzpomínky... A to všechno se na vás vrhne, jakmile se tam dostanete. Je to, jako byste byli v neznámé krajině. Je tam zapsáno všechno. Všechny sny, naděje... A můžete všechno změnit. Je to děsivé. Zvlášť pro vás. Měli byste děkovat té zvrácené božské bytosti, která nás možná stvořila, že je to tak těžké. Pokud jde o auru, je to něco mezi těmito třemi schopnostmi, dozvíte se tam prostě od každého něco. Je to velmi častá schopnost. Možná by se vám zdálo, že už je toho dost, ale, lituji, ještě ne. Také vidím energii, která z člověka vyzařuje. Poznám, jestli je nemocný a taky jestli je nemoc, kterou trpí, dlouhodobá nebo smrtelná. Abych rozpoznala, o co přesně se jedná, musím se toho člověka dotknout. Taky můžu tu "životní energii" člověku přidat nebo naopak odebrat. Takhle tedy poznám, že někdo zemře na nějakou nemoc. Ovšem lidé neumírají jenom na nemoci. Nemoci jistým způsobem vycítíte. Nehody a podobná pakáž se nad člověkem vznášejí. Jako temný stín. Není pravda, že když takového člověka nějakým způsobem zachráníte, tak prostě za pár minut potká smrt v jiné podobě. Nepotká. Zato vy ano. Pokaždé vám sebere kus životní energie, kterou by jinak získala od člověka, který měl zemřít (Ještě,že jí vidoucí mají víc, než normální lidé a obnovuje se), takže se přinejmenším tři měsíce cítíte, jako by vás přejel tank. Nepřeháním. Smrt je vážně taková štíhlá osoba v kápi. Postavením nižší s´mrtky jsou taková popudlivá stvoření, která si pro sebe pořád něco mumlají a nepřejte si je naštvat, protože pak na vás ječí tak hlasitě, že praskají skleničky. Vyšší smrtky jsou naopak až děsivě tiché postavy s kosou a kápí, vysoké tak dva metry. Nenávídím, když se nade mnou ty potvory tyčí. Pořád mám radši ječení, než když mi někdo hrudníkem prožene tu prokletou věc. Přímo cítíte, jak vám vysává energii přímo z jádra vaší existence. Tyhle smrtky jsou taky jen u smrtí někoho významného. Takhle mi to teda bylo řečeno, ale nevím podle čeho se to určuje, asi podle barvy duše. Věřte mi, u nich není v podstatě žádný rozdíl mezi prezidentem a barmanem v nočním klubu.
Tak, to jsem já se svými úchvatnými schopnostmi. Dřív jsem si myslela, že jsem šílená. Schopnosti se u mě začali projevovat někdy kolem pátého roku života a s postupem času sílily. Zpočátku jsem si vůbec neuvědomovala, že je se mnou něco v nepořádku a později už jsem měla dost rozumu na to, abych si nepouštěla pusu na špacír. Říkala jsem si, že to vlastně nic není. No, tak vidím pocity a poznám, jaký ten který člověk v hlouby srdce je. To je toho. Jenže potom v tom zapadákově, kde jsem celý život žila, někdo zemřel. Takový hodný starý děda, byla jsem s ním, když se to stalo. Tehdy jsem poprvé viděla smrtku. Nebála jsem se, spíš jsem se strašně naštvala, myslím, že mě nic nevytočilo víc, než ta postava s kosou, která si klidně nakráčela do mého klidného života a chtěla mi vzít osobu, kterou jsem měla ráda. Křičela jsem na ni, ať laskavě vypadne a nechá mě na pokoji. Tehdy jsem vážně brala její přítomnost jako osobní urážku. Vypadala docela překvapeně, že jsem na ni tak vyjela, ale mého hodného šachového partnera si stejně vzala s sebou. Bylo mi devět let. Moji zamlklost si všichni vykládali jako reakci na traumatický zážitek, kterým vlastně byla a tak mě nikdo neobtěžoval. Když se ale nějaká všetečná sousedka přece jen začala moc vyptávat, vrhala jsem na ni vražedné pohledy. Ani nevím, kde a jak jsem se to naučila, ale muselo to být někdy v té době. O dva měsíce později táta dostal práci v takovém velkém, ale ne moc známém městě. Přestěhovali jsme se. V tomhle novém městě jsem potkala další lidi s podobnými schopnostmi jako mám já sama. Vypadalo to, že tohle velkoměsto je přímo centrem podivných individuí. Divím se, že se moji hodní a naprosto normální rodiče po prvním měsíci nesebrali a neutekli odsud pryč. Bylo to tady tak nějak... tmavé. V mojí čtvrti byly oprýskané vysoké domy pod neustále zataženou oblohou... A věřte mi, že byste byli rádi, kdyby se ve špatně osvětlených ulicích potulovali jenom vrazi.
___________________________________________________________________________________________________________
Namíchnutě jsem dusala po páté ulici a lidi mi ochotně uhýbali z cesty. Asi jsem ve svém černém oblečení a s totálně znechuceným výrazem ve tváři působila výhružně. A dnes jsem to ani neměla v úmyslu. No co, jen ať se mi dneska klidí z cesty, nemám svůj den a rozhodně bych nikomu neradila dát se se mnou zrovna teď do křížku. Konečně jsem dorazila do té zastrčené ulice. Byla dost široká, z vedlejší ulice sem doléhaly zvuky dopravy, ale sem žádné auto nezabočilo. Tohle místo bylo od pohledu hodně dlouho opuštěné, do takovýchhle uliček tahají vrazi svoje oběti. Vrazi nebo něco horšího. Když jsem tu byla poprvé, zdálo se mi to tu dost skličující, ale dnes mne zalila vlna úlevy. Dnes jsem měla patnácté narozeniny a přísahám, že další blahopřání a rádoby vtipné poznámky o tom, že už jsem holka na vdávání a jestlipak už mám nějakého přítele, už bych dneska prostě neunesla. Dotaz naší sousedky a mamčiny kamarádky, jestli náhodou nechci domluvit rande s jejím synovcem Alexem, na kterého se prý dívky jenom slítaj, byl už poslední kapka. Možná že se na něj holky slítaj, možná, že hloupejm blondýnkám připadaj ty jeho šílený vtipy a narážky fakt vtipný, ale mně teda ne. Ten prolezl druhákem na střední jen díky tomu, že je fotbalista a na to, abyste se trefili míčem do soupeřovi branky, nějakou závratnou inteligenci zrovna nepotřebujete. Tak jsem se jen usmála a se smíchem odmítla. Předstírajíc stydlivou naivní husičku. Sice jsem tátovi slíbila, že dneska už nikam nepůjdu, ale vážně nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem se z té oslavy splněných nočních můr vytratila. Byla to přece moje narozeninová oslava. Rozrazila jsem široké dveře a sešla těch pár schodů do výčepu. Všichni uvnitř na chvíli zmlkli, ale když uviděli, že jsem to jenom já, rozhovor se zase rychle rozproudil. Nabručeně jsem se posadila u barového pultu a začala zírat někam ke stropu.
"Špatnej den?" Zeptal se mě s úsměvem Rico, náš barman. Jenom jsem nesrozumitelně zabručela a on se rozesmál. Ušklíbla jsem se a začala hypnotizovat barový pult. "Dám si pomerančovej džus, jestli tě to zajímá." Zavrčela jsem. "Vida, ono to umí i mluvit?" Posmíval se mi. On se mi posmíval! Sevřela jsem rty. Hádat se s ním teda nebudu, to je přesně to, co on chce. Zahloubala jsem se do sebe a nevnímala dění kolem. Každý večer je tahle scéna jiná, vždycky je to zajímavé. Hašteřící se "Nelidé"... Takový soukromý klub má hodně výhod. Znáte osazenstvo a víte, na koho si máte dát pozor, s kým se můžete normálně bavit... prostě potkáváte stejné lidi a nemusíte si dávat pozor na to, co říkáte nebo děláte. Všichni tady jsme stejní, každý z nás má svoje bolístky a nějakou tu temnou minulost. A všichni se navzájem známe.
Dnes jsem neměla na nikoho náladu a tak jsem zavřela oči a vyprázdnila svoji mysl. V tu chvíli jsem ignorovala všechno a všechny... Včetně svojí maličkosti. A tak mi to vydrželo asi do jedenácté večer. Vzhledem k tomu, že jsem z oslavy utekla někdy v pět, budou naši asi dost řádit. Ale to teprve budou. Problémy řeš, až nastanou. Důvod mého probuzení byl docela pěkný světlovlasý kluk s pomněnkovýma očima, který se posadil vedle mě na barovou stoličku. Usmál se okouzlujícím úsměvem a zeptal se. "Můžu tě pozvat na něco k pití?"
"Odpal Same." Odmítla jsem naštvaně. Stejnou otázku mi pokládal každý večer od té doby, co jsem v tomhle baru byla poprvé. Tehdy jsem s díky přijala a on to bohužel vzal nějak prapodivně a od té doby za mnou běhá jako pejsek. Stejně jako za každou jinou holkou, která se vyskytne v jeho zorným poli. Jenže to jsem si tehdy neuvědomila. Díkybohu mě tehdy ani nenapadlo, že bychom byli něco víc než jen přátelé. Ne, že by nebyl milý nebo hezký... Ale prostě mě vůbec nepřitahuje. Vlastně jsem snad ještě ani nepotkala kluka, u kterého by to bylo jinak. Ale ani holku, abyste si nemysleli! Jenže tohle Sam prostě nedokáže pochopit.
Povzdechla jsem si. Sam jenom pokrčil rameny a začal se bavit s Ricem. Najednou jsem něco zaslechla, jakoby závan vzduchu, ohlédla jsem se za sebe. Tohle bylo divné, tady průvan nikdy nebýval. "Připiš mi to." Řekla jsem Ricimu, protože už jsem stejně chtěla jít a zmateně se vydada za zvukem, abych tomu přišla na kloub. Nikomu jinému se zjevně ty zvuky divné nezdály. Nebo je neslyšeli. Zamračila jsem se, co to je za divnou myšlenku a vydusala po schodech do přízemí, jakoby mě něco vedlo. Tohle bylo divný i na mě.
Vyšla jsem ze dveří a rozhlídla se po prázdné ulici. Nikdo tu nebyl. "Hledáš někoho?" Ozvalo se náhle za mnou. Otočila jsem se. Vedle dveří se o zeď opíral ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Měl černé vlasy, které by už potřebovaly ostříhat, černé oči a pleť tak světlou, jakoby nikdy nevyšel na slunce, jak vtipně poznamenávaj v románech o upírech (Ne, že bych si myslela, že ten kluk je upír, ale jistá jsem si taky nebyla). Taky byl pěkně vysokej, odhadovala bych něco kolem 185 cenťáků. Tohle všechno ale nebyl důvod, proč jsem tam stála jako solný sloup. Tím důvodem bylo, že jsem si byla jistá, že tam ještě před pár vteřinama nestál. Dívala jsem se pořádně.
Když jsem dlouho neodpovídala pozvedl jedno obočí a usmál se, jako by na světě neexistovala větší zábava. Ten úsměv mi rozechvěl všechny nervy v těle. To mě naštěstí vzpamatovalo. Nakrknutě jsem si založila ruce na prsou a přimhouřila oči. "Ne, ty ano?" "Ty jsi hodně drsná, co?" Zeptal se pomalu, když se vzpamatoval z mé náhlé změny postoje. Možná bych mohla začít psát knížky - Ze solného sloupu největším protivou snadno a rychle nebo tak nějak. "To si piš." Potvrdila jsem jsem jeho otázku, i když to bylo spíš konstatování faktu. Dlouho mlčel a já napětí snáším špatně. No nic, když nechce mluvit, prosím. Začala jsem ho znovu hodnotit. Obyčejný člověk to teda nebyl ani náhodou, nejspíš ani nepatřil k naší partičce smrťáků, protože jsem z něho necítila vůbec nic. Ani náznak emocí. Ani náznak toho, kolik energie v sobě má. Jeho duši jsem taky neviděla, což bylo víc, než jen znepokojující. Nakouknout mu do hlavy jsem se neodvážila. V klubu neustále kolujou historky o tom, jak to nějakej magor od nás zkusil na strigu a nezůstalo z něj nic kromě pověstnýho mastnýho fleku. Tak blbá snad ještě nejsem.
Když jsem nemohla zkoumat duševno, tak jsem se holt zaměřila na jeho vzhled jako každý obyčejný smrtelník. Měl na sobě jenom černou, stejně jako já. Asi chtěl vypadat nenápadně, ale potom teda netuším, proč si bral ten dlouhej plášť. S tou svojí štíhlou, vysokou postavou vypadal vážně dobře. Víc než jen dobře. A prohlížel si mě. Přestože jsem dělala to samé, z nějakého důvodu mě to šíleně naštvalo, i když dneska by mě naštvalo kde co, jak už jsem říkala : Dneska nemám svůj den. "Skončili jsme s prohlídkou?" Vyjela jsem na něj ironicky. Jenom klidně pokrčil rameny. Chtělo se mi do něčeho praštit. Najednou jsem si uvědomila zvuky, které se už nějakou dobu linuly z lokálu. Zmateně jsem otočila hlavu po zvuku. Když jsem se podívala zpět, pan tajemný už tam nestál. Rozladěně jsem se šla podívat, kvůli čemu se ztrhla rvačka tentokrát. Šokovaně jsem ztuhla na posledním schodě. Celý bar byl rozmlácený. Na místě, kde jsem předtím seděla, se válel obrovský lustr, zajímalo by mě, jak se tam dostal, od středu místnosti to přece jen bylo celkem daleko. Naštěstí už se nikdo nepral. Teď se kolem sebe většina zákazníků dívala zahanbeným pohledem a Rico plakal v koutě nad rozbitými skleničkami. Sbíral je, byly jeho chloubou, první dostal už v pěti letech a teď všechny ležely na zemi. Nepřežila ani jediná. Zběžně jsem se rozhlédla. Ta zranění, která vůbec byla utrpěna se už začala hojit. Jakmile šílenství okamžiku opadlo, všem došlo, jakou obrovskou kravinu udělali. Tohle byl náš domov a oni ho zničili. Pošlapali všechno, co tu pro nás bylo s takovým úsilím vytvořeno. Kromě Ricyho nikdo moji pomoc nepotřeboval a tak jsem zamířila k němu. "To bude dobrý Rico, uvidíš." Jakmile jsem pronesla tuhle větu všichni se ke mě zmateně otočili. Rico přece nebyl zraněný. V jejich tvářích se postupně začaly objevovat stejné emoce, jak jim to docházelo. Byly jimi stud a lítost. "A pánové ti každý koupí jednu z těch krásných napodobenin starých sklenic - těch s různými barevnými nádechy a bublinkami vzduchu." Pokračovala jsem v utěšování a vytočeně vzhlédla, když se ozvaly zvuky protestu. Ty sklenice byly vážně drahé. Ovšem mému obviňujícímu pohledu nedokázal nikdo dlouho vzdorovat. "A máš to tady pojištěné, ne? Pojišťovna ti určitě zaplatí, když řekneš, že se ti sem někdo vloupal... Neboj se, všechno dobře dopadne a budeš si to tady moct celé předělat, jak jsi o tom dlouho mluvil." Rico omámeně přikývnul. "Tak a teď si jdi lehnout do postele, Marcus tě odveze domů, v tomhle stavu nemůžeš řídit. A vy ostatní, co tu stojíte? Pro dnešek už jste udělali dost. Ne, nechci nic slyšet Rayi, nezajímá mě, jak ta rvačka vznikla! Měli byste se všichni stydět, takhle se nechat strhnout... Ne! Kdyby to bylo příliš nespravedlivé, nerozdělili byste se na takhle velké skupiny a nemohli byste to tu takhle zřídit! Ven, všichni." Zvedla jsem ze země náhradní klíče od baru a zamkla to tam. Zítra je Ricimu vrátím. Už jsem odcházela, když jsem spatřila nějaký stín na zdi protějšího domu. Zastavila jsem se a ohlédla se. Nikdo tam nestál, jak se ještě před chvílí zdálo, jen vítr poponášel po ulici nějaké smetí. Rychle jsem zamířila domů.
Myslím, že jsem rozbila budík. Zase. Kupuju si novej pravidelně každej týden, protože ho v úterý vždycky umlčím kapku větší silou, než je třeba. V úterý totiž vstávám na nultou. To se nedá, ani když jdete večer spát v devět hodin, natož někdy ve dvě v noci. Možná byste se mohli ptát, proč jsem teda nešla spát brzo a byla by to fakt dobrá otázka. I já jsem si ji dnes ráno položila. A na pár vteřin jsem dokonce i zauvažovala nad tím, jít pro jednou spát brzy. Ale bylo to právě jen těch pár vteřin. Odvrávorala jsem do koupelny udělat ze sebe zase člověka. Když jsem skončila, tak jsem se musela poopravit, vypadala jsem spíš jako mrtvola. Nebo upír. Díky všemohoucímu za to, že je to moderní styl, jinak vážně netuším, co bych dělala.
Asi už je vážně čas, abych se taky trochu popsala. Oddalovala jsem to dlouho a doufala jsem, že k tomu nakonec vůbec nedojde. Ale je to tady. Fajn, takže, když už jsem se tady musela ztrapnit svým popisem, udělám ho hodně detailní a rozvedený a budu doufat, že ho přeskočíte. Ha. Víte, většina z nás nevypadá na to, že má nějaké šílené schopnosti. Vůbec ne. Většinou vypadáme celkem normálně. Běžně. Většinou. Vlastně tak vypadají všichni, kteří navštěvují klub U švába. Všichni. Až na mě. Ze mě to, že nejsem tak úplně normální, přímo sálá. Naštěstí v dnešní době můžu hodně věcí nějak objasnit. Nevím, nevím, jak dlouho bych přežila někdy ve středověku. Mám totiž fialové vlasy. Na první pohled vypadají jako černé, ale když se podíváte pořádně, jsou fialové. Vážně, nedělám si srandu. Velké díky mé době, že dnes jsou v obchodech k dostání tak šílené barvy na vlasy. Takže pro všechny kolem si barvím vlasy na tmavě fialovou. Takže mám doma v koupelně fialovou barvu na vlasy.Jenže je fuk, jestli si je barvím. Na fialovou nebo jakoukoli jinou barvu. Stejně zůstanou fialové. Ne, že by na nich barva nedržela. Drží perfektně. Jenom není vidět. Vůbec. Možná by mě to tak nevytáčelo, kdyby to byly jenom vlasy. Jenomže fialové oči?! Jestli fialové vlasy nejsou v pořádku, pak jsem zvědavá, co mi povíte na moje fialové oči. Nenávidím fialovou. Moje oči mají úplně ten stejný pitomý odstín fialové jako moje vlasy. Naštěstí ho ale barevné kontaktní čočky na určitou dobu překryjí. Nosím šedé. Na určitou dobu, protože jakmile použiju nějakou svoji schopnost ve větším měřítku, čočky se stanou bezbarvými. Neptejte se mě, jak to. K tomuhle už tak dost ujetýmu vzhledu přidejte šíleně světlou pokožku, která se za žádných okolností neopálí a světe div se, ani nespálí. Jsem dost štíhlá, mamka mě sekýruje, že bych měla jíst víc. Za tu dobu, co mě zná, by už měla vědět, že moje stravování nemá na moji postavu absolutně žádný vliv. Je to fakt divné. Měřím asi 165 centimetrů, kdyby to někoho zajímalo. Teď by asi mělo přijít na řadu to, co můžu ovlivnit. Můj image. Předtím, než vám ho popíšu, bych vám nejspíš měla říct pár věcí, důvody, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Věděla jsem, že ať se obleču a učešu jakkoli, stejně ve škole nebo na nějakém jiném normálním místě nikdy nezapadnu. Ale mohla jsem si vybrat, jak mě budou ostatní lidé brát. Buď jsem se mohla snažit předstírat, že mezi mnou a ostatními není vůbec žádný rozdíl a okolí by se mi smálo, utlačovalo mě a litovalo. Nebo jsem mohla svým vzhledem rovnou vyjádřit, ke mně se nepřibližuj, jinak to pěkně schytáš! Odmalička jsem instinktivně lnula k tomu druhému. Jakmile jsem mohla ovlivnit svůj šatník a svůj účes, rozhodla jsem se vědomě a definitivně, jak budu na své okolí působit. Neuvidíte mě v jiné barvě než v černé a vlasy mi na zádech dosahují až někam k pasu. Sice jsem ten magor v poslední lavici, ale jsem ten magor v poslední lavici, ke kterému se nikdo neodváží ani přiblížit. Možná, že se mi smějí, ale pokud ano, tak jen tehdy, pokud mají jistotu, že je neuslyším. Já nechám na pokoji je a oni nechají na pokoji mě. Tak to je a tak to funguje. Uf, konečně to mám za sebou, schválně, vydržel někdo až do konce?
Teď bych měla přestat zírat do zrcadla a jít do školy. Přece nechci přijít pozdě na nultou hodinu, když už jsem kvůli ní vstávala tak hříšně brzo. Stihla jsem to. Pan učitel Warner naštěstí přichází do hodiny vždycky až někdy osm minut po zazvonění. Miluje tyhle ranní hodiny stejně jako my. Učí nás dějepis. Hlavně kvůli tomu jsem ten výmysl se vstáváním na čtvrt na osm nebojkotovala. Bylo to fakt jako naschvál, že nultou hodinu máme zrovna můj nejoblíbenější předmět. Půlka třídy zase chyběla. Měli jsme s panem Warnerem dohodu, že nám tuhle hodinu bude uznávat naše zfalšované omluvenky s tím, že v jeho předmětu budou mít všichni absenci maximálně 49% a písemky se budou psát ve čtvrtek, kdy máme druhou hodinu dějepisu a to nikdo nebude chodit k lékaři nebo nebude řešit rodinné záležitosti. Všichni byli spokojení. Testy z dějepisu nebyly zase až tak těžké. Pan Warner byl výborný učitel a když si někdo chtěl vyzkoušet svoje schopnosti na těžším testu, počítal známky jen, pokud jste si to přáli. Dneska byl ve předních lavicích nějaký poprask, ale nezajímalo mě to natolik, abych si zjistila, co přesně se děje. Třeba má Lynsei novej sestřih.
Zbytek dne se mi úspěšně dařilo ignorovat svoje povedené spolužáky a přitom se nedostat do sporu se žádným z vyučujících. Ze začátku jsem měla s většinou z nich problém, ale většina si zvykla, že jsem tichá a nenápadná. Je to tak jednodušší, prostě mě ignorovat. Někdy mi i zapomenou rozdat test. Vyjímkou je paní učitelka Soloniová, taková obvykle milá postarší dáma. Vidí ve mě ztělesněné zlo. K mému štěstí ji máme jen jednou týdně na Výtvarnou výchovu.
V hodině Češtiny, na kterou máme naši třídní učitelku, jsem ale díky své nevšímavosti zažila pěkný šok. Ranní pozdvižení tentokrát nemělo nic společného s Linseiiným novým účesem. Měli jsme nového spolužáka.
Byl to můj známý z uličky před barem. Klidně si tam stál před celou třídou a vykládal cosi o tom, že se přistěhoval z Kalifornie. Byl tady v mé normálně uklidňující realitě. Totálně mě rozhodil.
Zdeptaně jsem u oběda pozorovala "stůl hvězd". Protože právě tam on seděl. To mě, netuším proč, rozčílilo ještě víc než jeho existence v mém obyčejném světě. Tady prostě nemá co dělat! Když mě tihle maníci otravujou v nějakejch zapadlejch uličkách, prosím, ale tady? Ve škole? Na jediném místě v mém šíleném životě, kde můžu alespoň předstírat, že je všechno normální? To je ale zmetek! Na tohle nemá právo! A ještě k tomu s tím nemůžu nic udělat, protože na něj moje schopnosti nepůsobí tak, jak by měly. Na vteřinu jsem zauvažovala nad tím, přimět naši ředitelku, aby ho vyhodila, ale při vzpomínce na tu vážnou dámu s klidnými barvami v auře, která mi dala šanci... Prostě jsem nedokázala vyhledat její mysl a udělat to. Nedokázala jsem jí odepřít její svobodnou vůli. Netuším, proč zrovna tahle část mých schopností pro mě byla takovým problémem. Prostě byla a nic jsem s tím nenadělala.
Jedna "Hvězda", tuším Jessika, si všimla, že je pozoruju a zatvářila se zděšeně. Rychle jsem uhla pohledem, vybrala si místo na zdi a zírala jsem na něj.
"Hm, Alyson?" Zeptal se mě John, Jessičin kluk, povýšeným hlasem. No tak jo, tohle si dovolovat nebude, když se neobejde bez divadla, má ho mít. Zvedla jsem hlavu a sladce se na něj usmála. "Ano?" Zarazil se, zjevně ode mě očekával, že se před ním budu klepat jako osika. Jenže to přestřelil, chlapeček, já nejsem žádnej vykulenej prvák. Najednou si uvědomil svoji reakci a taky desítky očí, které nás sledovaly. Hvězdná skupinka stála opodál a nespokojeně všechno sledovala. Zřejmě se jim ale vůbec nelíbilo to, co viděli. Zato mně se to líbilo. Měla jsem vztek a dostala jsem parádní příležitost si ho vybít na někom, kdo si to zaslouží. Byla bych blázen, kdybych ji nevyužila. Úsměv na tváři se mi rozšířil a já se ho nevinným hlasem zeptala. "Chtěl jsi něco?" Pohrála jsem si s jeho emocemi, takže se cítil ztraceně a zahanbeně. "J-já... jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys mi nepůjčila sešit do dějepisu, zameškal jsem." Zachránil to na poslední chvíli. "Promiň, ale potřebuju se z něj učit, možná by ti ho mohla půjčit Mandy? Ta tam taky byla." Omluvně jsem se na něj usmála. Zmateně kývl a odpotácel se ke své družině. Rychle odešli. Spokojeně jsem se usmála a pustila jsem se znovu do jídla. Zahrávat si s emocemi mi nepřišlo vůbec tak hrozné. Pořád jste se mohli svobodně rozhodnout. Pohled mi znovu zalétl k "hvězdnému stolu" a já zděšeně zjistila, že není prázdný.Pořád u něj seděl můj nový spolužák a upřeně mě pozoroval. Chuť k jídlu mě úplně přešla. Vrátila jsem jídlo a rychle odešla. Vyprovázel mě tím svým temným pohledem. Myslím, že to bylo ještě děsivější, než kdyby za mnou běžel.
Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vyrazila k domovu. Měla jsem v uších sluchátka MP3 přehrávače a byla jsem úplně zabraná do prvního alba Avril Lavigne a vůbec jsem nevnímala svoje okolí. Moje nohy mířily samy domů mojí vyšlapanou cestou, po které jsem šla už stokrát. Zahla jsem směrem k našemu domu. Zarazila jsem se, když jsem si všimla, kdo stojí před vchodem. Byla to nižší smrtka a nehybně se vznášela ve vzduchu. Co po mně sakra zase chce?! Moje spokojenost byla rázem pryč. S povytaženým obočím jsem k ní přistoupila a čekala, než se otočí. Vycítila, že se k ní přiblížilo něco živého a otočila se ke mně. Byl to Randolf, taková vystrašená smrtečka, které ostatní nesvěřily braní duší. Pracovala v oddělení pro styk s veřejností. "A-alyson?!" Zeptala se svým kvílivým hláskem. "Jo, tady, tak co chceš tentokrát?" Randolf nervózně popolétl a mlčel. "No tak, Randolfe," povzdechla jsem si,"ať to máme oba za sebou." "Ona nechce odejít!" Pípl váhavě. "Tak fajn, kde ji máš?" Zeptala jsem se neochotně. Randolf ke mně popolétl a položil mi svoji vyhublou, našedlou ruku na rameno.
Celou mě prostoupil chlad a najednou jsem stála na chodbě. Na jednom konci ústila do obrovské síně, kde pobíhlaly desítky smrtek-úřednic a nosily papíry. Bylo to docela komické. Randolf mě vedl do zapadlé části budovy - pokud to tedy budova byla. V rohu zapadlé a prázdné místnosti se krčila dívka. Bylo jí něco kolem dvaceti a byla vyděšená. Strach se kolem ní vinul v obrovských chomáčích a byl čistý. Necítila nic jiného, kromě něho. Něco takového jsem u dospělého člověka viděla poprvé v životě. Randolf k ní nervózně pokynul, jakoby se kolem vznášelo víc ztracených duší. Opatrně jsem se k ní přiblížila. "Hej? Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se tichounce. Vykulila na mě oči. "Je tu plno divných bytostí. Vidím je, musíš mi věřit! Jedna stojí přímo za tebou!" Šeptala zděšeně. Namíchnutě jsem se otočila na Randolfa. "Vy jste volali Sama!" Obvinila jsem ho šeptem. Ta dívka byla tak mimo, že mě vůbec nevnímala, pokud jsem ji nedonutila se na mě soustředit. Randolf se přikrčil a bázlivě přikývl. Obrátila jsem oči vsloup a otočila se zpět k vyděšené dívce. Soustředila jsem se a promluvila jí rovnou v mysli. "Já vím, že tu jsou, jen klid." To ji upoutalo. Přestala se pohupovat a upřeně se na mě zadívala. "Vážně?" Konejšivě jsem se na ni usmála. "Samozřejmě. Nikdo si tady nemyslí, že bys byla nějak divná." Zabrnkala jsem na myšlenku, kterou jsem zachytila v její hlavě. Pochybovačně se na mě usmála. Strach ustoupil. "Podívej, tohle je Randolf." Ukázala jsem na něj a usmívala jsem se při tom. Cítila jsem, jak ji to uklidňuje. "Pořádně jsi ho vyděsila,víš? Není proč se ho bát. Nic ti neudělá." Nevěřícně po něm pokukovala, ale já jsem cítila, že je ochotná mi věřit. "Jistě. Je tu, aby ti pomohl." Zadívala se na mě. "S čím?" "Rozhlédni se kolem sebe." Řekla jsem a sama jsem se při tom podívala po temné místnosti. Taky se rozhlédla kolem sebe a nechápavě se dívala na zapráčený roh, ve kterém seděla. "Sama odsud odejít nemůžeš,nenajdeš cestu. Ale Randolf ano." Vemlouvala jsem se. Přikývla a rychle vstala.Váhavě se podívala po Randolfovi a ten jí naznačil, aby šla za ním. Odvedl ji a já zůstala v místnosti sama. Musela jsem počkat, než se vrátí, aby mě hodil domů. Taky jsem mu chtěla trošku vyhubovat. Já sama nejlíp vím, že sem nechodím kdovíjak ochotně, ale zase tolik nevyvádím. Proč, do háje, musel volat zrovna Sama? Ten by nepřesvědčil ani svého vlastního cvičenýho psa, aby odběhl do světla. Jenom tu chudinku ještě víc rozhodil. Jasně jsem viděla v její mysli, jak jí namlouval, že v místnosti žádné smrtky nejsou. Docela by mě zajímalo, jak ji chtěl přesvědčit,aby následovala Randolfa. To jí chtěl namluvit, že je to obří růžovej králík?! Ta holka přece nebyla cvok! Ale musím říct, že on ji k tomu stavu přiblížil víc, než bych chtěla. Než přišel, byla jen vyděšená. On z ní udělal třesoucí se uzlíček nervů. Přesvědčil ji, že to co vidí není skutečné. Ale co potom je skutečné, že? No, jen ať si počká, však já mu už vtluču do hlavy, jak se chovat k duším, které z jakéhosi prapodivného důvodu nepřešly hned po spotřebování veškeré životní energie na druhý břeh!
___________________________________________________________________________________________________________
Bylo osm hodin večer a zase jsem byla doma. Vztek nad tím, jak nešikovně zacházela Smrt s tou dívkou, už mě opustil. Teď jsem uvažovala nad sebou a nad svým zpackaným životem, který se v poslední době ještě víc zkomplikoval. Normálně jsem před takovými úvahami utíkala do baru, ale ten teď byl zdemolovaný a nikdo tam nebude, aby mě rozptýlil. Tak jsem zírala do stěny. A přemýšlela.
1.) Nevěděla jsem, co na tomto světě dělají lidé jako já, ale věděla jsem, že je to něco velkého a naprosto stoprocentě se mi to nebude líbit. Ostatní o tom přede mnou mlčeli, ale bylo mi jasné, že den mého zasvěcení se blíží stejně neúprosně, jako testy před pololetním vysvědčením.
2.) Je tu ten problém s mými schopnostmi a s tím, že za mnou Randolf pořád slídí. Netuším, co má za lubem a myslím, že to neví ani on sám. Prostě mu to nařídily vyšší smrtky. A vyšší smrtky se nezajímají o lidské záležitosti. Tedy alespoň o záležitosti lidí, co jsou ještě naživu. Za žádných okolností.
3.) Něco se děje s rodiči. Netuším co, ale rozhodně je to tu. Nemůžu to z nich vypáčit, dokonce jsem i ve slabé chvilce uvažovala o tom, že se některému z nich kouknu do hlavy, ale vydržela jsem to. Opravdu nevím, jestli mě to těší.
4.) Úplně nový problémek, který mě sužoval nejvíc ze všech, ačkoli jsem nechápala proč. Můj nový spolužák. Ten byl opravdu velká neznámá. A rozčiloval mě. Příšerně.
Jakmile jsem se dobrala k němu a k tomu, co sakra dělá v mém už tak dost podělaném životě, už jsem to nevydržela. Musela jsem ven. A bylo mi totálně fuk, kam to bude. Všechno je lepší, než sedět tady a čekat, až ho zítra zase uvidím, jak sedí v hloučku těch pitomých hvězd.
A co mi po něm vlastně je? No tak jsem ho viděla v uličce před barem, než ho jeho vlastní zákazníci zdemolovaly. No tak na něj moje schopnosti nepůsobí. To ještě nic neznamená a i kdyby, není to můj problém. Proč by měl? Já přece ještě vůbec nic nevím, to se sice nejspíš brzy změní, ale zatím jsem z kruhu zodpovědnosti venku. Ať si s tím poradí někdo jiný. A že se mnou chodí do třídy? No to už mi může být úplně ukradený! Moji spolužáci mě stejně nikdy nijak extra nezajímali a reputaci mi u nich taky stopro nezkazí, tak co. Prostě ho budu ignorovat jako kohokoli jinýho a bude to. Ha, problém vyřešen. Vrátila jsem se domů a šla spát, z dneška stejně nic kloudného nekoukalo.
Byla jsem vytočená (už jste asi uhodli, že je to můj normální stav) a to mi dodávalo sílu. Ráno jsem odhodlaně vstala a vyrazila do školy. Koukala jsem se přímo před sebe a rychle jsem došla do třídy. Vyházela jsem pomůcky před sebe na lavici a zabořila jsem nos do nějaké učebnice, kterou jsem namátkou vytáhla z tašky. MP3 přehrávač jsem měla puštěný skoro na doraz a z toho, co se dělo ve třídě, jsem neslyšela ani hlásku. To, že zazvonilo jsem zaregistrovala podle náhlé změny atmosféry ve třídě. Rychle jsem se postavila a stáhla sluchátka - od hlasité hudby mě pěkně bolely uši - a zaklapla učebnici. Až teď jsem zjistila, že jsem celou dobu zírala do dějepisu. Zamračila jsem se na učebnici - dneska jsem s sebou dějepis vůbec neměla mít a naprosto jasně jsem si pamatovala, jak jsem právě tuhle učebnici včera vytahovala z tašky. Co se to jen děje? Učitel si konečně dostatečně vychutnal svoji moc a dovolil nám se posadit.
Nedokázala jsem přestat zírat na učebnici. Učitel vpředu něco blábolil o kladkách a nakloněné rovině, což jseme mimochodem v tomhle ročníku neměli vůbec probírat a bylo mu jedno, že si ho nikdo nevšímá.Spokojeně stál před tabulí a vyžíval se ve své domnělé moci. Já jsem hypnotizovala učebnici. Nevěděla jsem, co je mi na ní divné (tedy kromě toho, jak se mi záhadně objevila v batohu, ve kterém neměla co dělat), až dokud jsem si neuvědomila, že tahle učebnice nemá ohnutý roh. Byla úplně nová. Moje učebnice vypadala sice taky poměrně zachovale, ale ne tímhle způsobem. Z téhle přímo čišela novota.
Pomalu jsem záhadnou učebnici otevřela na první stránce. Nebylo tam moje jméno, jak jsem tušila. Stálo tam jméno Simon Senders. Vůbec mi nebylo povědomé. Rozladěně jsem zaklapla učebnici a zbytek hodiny se dívala z okna. Učitel neříkal nic, co bych už beztak nevěděla...
Zazvonilo. To to ale trvalo. Naházela jsem svoje věci do tašky a rychle se vydala směr další učebna. To vytahování těch správných sešitů na lavici bylo tak strašně nudné! Při přeskládávání věcí jsem z lavice nechtěně shodila záhadnou učebnici dějepisu. Chtěla jsem se pro ni sehnout, ale už tam nebyla. Zmateně jsem se rozhlédla po podlaze, jestli třeba neleží někde o kus dál, ale neshodila jsem ji přece takovou silou... Ale ne, nebyla ani tam. To nedávalo smysl. "Tak tady byla, všude jsem ji hledal. "Ozvalo se najednou za mnou. Rychle jsem se otočila a znovu jsem zamrzla do solného sloupu. Přede mnou stál pan Velká Záhada Na Druhou. "Kde jsi ji našla?" Zeptal se mě zvědavě a v tuhle chvíli se mi zdálo, že jsem si naše setkání v té zapadlé uličce jen vymyslela. Choval se úplně normálně. Měl na sobě černé kalhoty a rozepnutou černou košili, takže byl vidět černý nátělník, který měl pod ní. Vypadal nehorázně dobře a mě udivovalo, že si to uvědomuju. A tenhle kluk, co vypadal jako bůh a s největší pravděpodobností bude zplozencem pekla, tu stál a pořád vyčkával na moji odpověď. Uvědomila jsem si, že mám pusu otevřenou úžasem a rychle ji zavřela. Vůbec jsem netušila, co mám říct. "O-o čem to mluvíš?" Dostala jsem ze sebe nakonec. Já se přece nikdy nechovám, jako nějaká trapná husička, co je to se mnou? Teď, když jsem v sobě neživila hněv, který mě poháněl, jsem najednou nevěděla, co mám dělat. Zoufale jsem se chytila lavice, o kterou jsem se opírala zády. A vůbec, kde jsou všichni? Místnost byla až na nás dva prázdná. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. "Máme změnu, Fyzikář to říkal, jenže ty ses moc soustředila na to, jak co nejrychleji vyletět ze třídy, takže jsi ho neslyšela. Viděl jsem tě, jak jsi sem šla a říkal jsem si, ře ti řeknu, kde máme další hodinu." Civěla jsem na něj. Prostě jsem si nemohla pomoct. Co to tu vykládal? Slyšela jsem jednotlivá slova, ale nemohla jsem přijít na to, jaký dávají dohromady smysl. "Jsi v pořádku?" Zeptal se se starostlivým výrazem ve tváři. S kým jsem to tady mluvila? Proč neustále mění svoje jednání? No proč?!
Omámeně jsem kývla hlavou na souhlas. Pár kousků skládačky zapadly v mé pomalé hlavě na místo. "A kam jsme se teda přesunuli?" Vykoktala jsem a on se zatvářil uklidněně. "Do II. C. Je to v druhým poschodí." "Tak fajn, děkuju." Řekla jsem a doufala, že odejde. Nestalo se. Stáli jsme tam asi dvě minuty, než se zeptal. "Ty nepůjdeš?" Začala jsem šílenou rychlostí házet sešity do batohu. Pak jsem si ho hodila na záda a vyrazila do třídy. Zvláštní, vůbec jsem ho za sebou neslyšela, ale cítila jsem, že jde těsně za mnou. Na to jsem svoje schopnosti nepotřebovala.
I přes naše šílené tempo jsme se do třídy dostali až krátce po zazvonění. Bohužel jsme ale měli paní Soloniovou a ta chodí do třídy až nechutně brzo. Podívala se na mě svým pohledem, dávej si na mě pozor, holka a nijak nekomentovala náš pozdní příchod. Na Simonovo vysvětlení jen úsečně pokývala hlavou. Je prazvláštní, jak ji moje přítomnost dokázala změnit z heboučkého králíčka na hraní na rozdrážděnou vlčici. Rychle jsem si sedla na své místo a snažila se ignorovat pohledy plné nenávisti a odporu, které ke mně vysílala Lynsei. Když jsem se krátce zadívala na její auru, zjistila jsem, že se jí Simon líbí a já jsem nějakým záhadným způsobem narušila její prostor. Také jsem jasně uviděla její rozhodnutí mě zničit. Bylo to směšné. Jak to chce asi udělat? Ona se specializovala na ničení pověsti, myslí si snad, že mě klepy nějak rozhází?
Služba přede mě položila papír a já jsem z pouzdra vytáhla měkkou tužku, kterou jsme dnes měli kreslit. Zátiší z ovoce bylo už vyrovnané na vyvýšeném místě, kam jsme na ně všichni viděli. Většinu hodiny mi učitelka stála za zády a opravovala mi každou čárku. Moc dobře jsem věděla, že nekreslím zrovna nejlíp, ale tohle bylo i na mě trochu moc, ale stiskla jsem zuby a vydržela to do přestávky.
Další hodiny kolem tak nějak propluly a já si najednou uvědomila, že už mám svůj dnešní příjem vzdělávání za sebou.Stála jsem u skříňky a znuděně v ní rovnala učebnice, když jsem je uviděla. Nesli se jako nějaké vyšší bytosti a povýšeně si měřili své spolužáky. "Hvězdy" Jak já je nesnáším! Vztekle jsem vrazila učebnici chemie na své místo. Možná jsem to trochu přehnala. Teď můžu zapomenout na to, že bych ji příští rok výhodně prodala. No skvělý. Nakvašeně jsem vyrazila ke dveřím na svobodu a soustředila se jen na ně. Deset metrů, devět metrů, osm metrů... Počítala jsem si v duchu a připadala si v bezpečí. Daleko od všech. Od těch, kteří by mi mohli ublížit, ale i od těch, co by mě dokázali rozesmát... Tak jsem si to myslela.
A pak do mě vrazil tank, já odletěla na okružní let kolem Země a všechno kolem zčernalo.
Věděla jsem, že jsem v bezvědomí, neptejte se mě jak, ale bylo to tak. Byla jsem ve tmě a snažila jsem se rozkokoukat, ale vůbec to nepomohlo. Už jsem začínala panikařit, když se přímo naproti mě objevil obrys dveří a z nich se do té tmy plazily barvy. Vypadalo to trochu jako polární záře. Chtěla jsem se k nim dostat. Instinktivně jsem věděla, že je to jediná cesta z téhle hnusné tmy.
Netuším jak, ale přibližovala jsem se. Dveře byly blíž a blíž. Barvy kolem mě proudily a jejich úponky se mi jemně omotávaly kolem rukou a pomáhaly mi rychleji se dostat ke dveřím. Uklidňovalo mě to. Vtáhly mě dovnitř a já jasně slyšela, jak se dveře zabouchly. Na tomhle místě nebyla tma, snad tu ani neexistovala. Zato bylo všude barevné světlo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo tam naprosto nádherně. Pomyslela jsem si, že takhle by měl vypadat ráj... Všude kolem se pohybovaly nejasné tvary. Vzpomínky na skutečná místa, pluly na okraji a zmizely vždy dřív, než nabyly nějakého pevnějšího tvaru. Byla jsem v něčí mysli.
To byl naprostý průšvih. Necítila jsem žádné spojení se svým tělem a netušila jsem, jak se odtamtud mám dostat. Měla bych propadat panice, ale já nebyla ani znepokojená. Byla jsem šťastná tak, jako ještě nikdy. To místo mě naplňovalo podivnou radostí. Tady jste prostě museli být veselí. Proplouvala jsem dál a snažila se zjistit něco o tom, kdo vlastnil tuhle mysl, ale jeho myšlenky jakoby mi vždycky těsně uklouzly. Jako voda mezi prsty. Šla jsem dál a začala jsem si uvědomovat, že mě obklopuje ještě něco, kromě nespoutaného veselí. Moc. Všude kolem byla moc a životní energie taky nebyla úplně v pořádku, ale nebyla jsem si jistá, co se mi na ní nezdá...
Ovšem dál už jsem to nijak nezkoumala, protože jsem došla do středu. Byla tam koule. Obrovská a nádherná. Vydávala světlo. Překrásné bílé světlo. Nedokázala jsem se podívat na nic jiného. Ta věc mě k sobě přitahovala stejně neodolatelně, jako láká pouliční světlo noční můry.